KünstlerInnen: Alexandros Georgiou and Jennifer Nelson, in collaboration with ITYS, Institute for Contemporary Art and Thought, Athens and Konate Mamadou and Theophile Yerbanga,
Photo: Paul Zografakis
Abgebildetes Werk: „January 12, 2008 – An Attempt”, 2008
Texte von R M Syllantavou (Doctor at Hellenic Center for Diseases Control & Prevention; Member of Medicines du Monde; for the last seven years, and in collaboration with Filippos Olymbitis, she has been been working as a volunteer on the island of Leros, Athens)
[DE] [EN] [TR] [HR] [SI] [HU] [CZ] [GR] [FR] [AL]
Skupina lidí nejrůznějších národností se pokusila uspořádat mezinárodní večer. Začátek je těžký, protože v Aténách se nikdy nic takového nekonalo. Shromažďujeme se v aténském podniku Africana Pub, abychom si společně zatančili a popili. Řekové, lidé odjinud z Evropy a Afričané z Burkiny Faso, Pobřeží slonoviny a z Nigérie – všichni žijí v Aténách – se rozpačitě scházejí. Nevíme, jak začít. Někteří mluví anglicky, jiní francouzsky, další řecky. Tvoří se malé hloučky bílých a malé hloučky černých. A jedině díky hudbě a dobré vůli se chvílemi ostýchavě dáváme do tance. Neznáme sociální kódy. Věci jako dvoření, sexualita a přátelství – fungují stejně? Nechceme dávat špatné signály. Ale večer nějak pokračuje. Všichni se usmíváme. Všichni se snažíme. A i přes umělý charakter toho večera se nakonec nějak stane, že se bavíme. Jsme rádi, že jsme přišli. Jedním malým, nesmělým krůčkem jsme začali. To byl náš první pokus.
Jennifer Nelson
Je Vám 20? Nebo 50? Nebo snad 70?
Bez ohledu na věk musíte alespoň jednou v životě věnovat hodinu cestě do přijímacího střediska pro přistěhovalce a další hodinu návratu domů. Ti, kteří se rozhodnou spatřit život přistěhovalců na vlastní oči a nikoliv jen v televizi, a porovnají ho se svým pohodlným křeslem a plným hrncem v kuchyni, nebudou mít problém pochopit, co v dnešní době znamená MIGRACE.
Přistěhovalci jsou lidé jako my, s tělesnými a citovými potřebami, kteří se rozhodli hledat NOVÝ ŽIVOT – jako mnozí Řekové, když emigrovali do Německa, Belgie, Saudské Arábie, Egypta, Ameriky a do Austrálie. V dřívější době byli přistěhovalci pod přísným dohledem hostitelské země, která je vítala(!) jako žádané pracovníky. DNES je dohled státu nad přistěhovalcem pouze vágní a nárazový. Při příchodu do země je označován za "ilegála", protože houfy lidí jako je on vstupují do země tajně, hnány hladem, nikoliv jen chudobou, a politickými konflikty!
Myslím na tohle všechno a pak vzpomínám...
Matka a chlapec se jednoho rána dostali na břeh ve Farmkonissi na ostrově Leros. Třásli se zimou po hodině strávené plaváním ve studené vodě. Převaděč uprchlíků je namířenou pistolí přinutil skočit do ledové vody, aby se vyhnul zatčení. Cizinka, která se neumí domluvit a doufá, že najde nějakou práci, a desetiletý chlapec, který se teprve bude všemu učit. "Uvažuji o tom, že v Řecku zůstanu – nechci se už dál trmácet." – tak by se dala ve stručnosti přeložit její měkce znějící slova.
Laina byla v Somálsku sexuálně zneužívána. Sebrala všechny síly a vydala se do neznáma za svými sny. Kdo ví, co ji v cizí zemi čeká? My dospělí nebezpečí, která kolem ní číhají, známe a měli bychom přemýšlet i o vlastní odpovědnosti: "za obchod s lidmi nese odpovědnost i zákazník".
Samirovy oči září radostí ze svobody. Vzhledem k tomu, že unikl věznění, vraždění a ponižování brutálního režimu ve vyprahlých afgánských horách, stačí mu i kousek chleba.
Měli větší štěstí než Hassan, mladík, který ve studené vodě Egejského vydechl naposledy. Semil, další souputník, vypráví, co se stalo: "Byla ještě tma, když jsme se octli ve vodě, černá bezměsíčná noc; plavali jsme bosí a jen jeden nebo dva z nás měli záchranné vesty; některé proud odnášel napravo, jiné nalevo... po zhruba hodině se ti šťastnější dostali na břeh. Hassan mezi nimi nebyl..."
Náplní života není jen materiální bohatství... Jestliže má být 'civilizovaný', je zapotřebí uvědomění a činů. Zkuste strávit dvě hodiny života tím, že se na vlastní oči přesvědčíte, jakou civilizaci to budujeme!
R M Syllantavou